 |
| Skokanský můstek - moje malá noční můra |
Plavání na délku (50m) nemusím a to obzvláště, když je ve
vodě nával důchodců nebo "Thorpů". V tento den jsem měl štěstí,
protože část bazénu byla obsazena vysokou školou, takže se plavalo na šířku a
navíc bylo málo lidí. Mezi nimi bylo bohužel také pár těch neslušných. Vybral
jsem si na první pohled volné místo hned u startovacích stanovišť. Byl to pruh
široký asi 5 metrů, což je dostatečný prostor pro 2-3 slušné plavce. Hned při
prvním bazénu jsem si při doplavání na druhou stranu všiml, že se kolem mě
zhluklo několik lidí. Prostě se tam objevili z čista jasna. Otočil jsem se a
plaval zpět. Při plavání třetího bazénu už jsem zaslechl dětský smích podpořený
o rodičovské skandování a také šplouchance.
Když jsem dokončoval třetí bazén a mířil k onomu místo s
největším poměrem hluku na m2, spatřil jsem tatínka s malou dcerkou, jak
vylézají na startovní plošinu. Čekal jsem, že mi každou chvílí skočí na hřbet.
Naštěstí se tak nestalo. Udělal jsem amatérskou obrátku a s myšlenkou "Doufám,
že tu nehodlají kravnou delší dobu." jsem dokočnil čtvrtý bazén.
U kraje jsem zastavil, sundal plavecké brýle a očekoval situaci. Rodina si
evidentně z části plaveckého bazénu udělala bazén skokanský a dováděla vesele
jako by jim patřil.
Při obrátce u pátého bazénu jsem se podíval na startovací
plošinu, kam až příliš sebevědomě vyskočil synátor (naučený od tatínka) a
výrazně rozhozený balanc jen tak tak ustál mácháním rukou. V tu chvíli jsem
plaval přímo pod ním a už jsem si připravoval větu "Děláte si ze
mě srandu? Tohle není ani skokanský, ani dětský bazén." Udržel
jsem však nervy na uzdě a vyhlížel plavčíka. Ten byl s kolegyní zalezlí ve své
místnosti a evidentně je porušování pravidel návštěvníků netankovalo. Přemýšlel
jsem, zda-li se pustit do konfliktu s jistotou přesvědčení, že jsem v právu,
nebo zda-li ustoupit. Vyhrála možnost B. Nechtěl jsem si kazit rehabilitační
proces a vydal se hledat bezpečnější dráhu.
Našel jsem ji okamžitě. Nasadil jsem si brýle a vyrazil. Už
pod vodou jsem si všiml neidentifikovatelného objektu ve tvaru vorvaně, jak se
blíží směrem k mému pruhu. Napadlo mě, že si nejspíš krátí cestu ke schůdkům,
nebo hledá lepší místo pro své pohybování se (tomu se plavání říkat nedá). Šeredně
jsem se spletl. Vorvaň ženského pohlaví se zařadil přímo před můj obličej, div
mi svou otylou nohou nevykopl chrup, když jsem na poslední chvíli dělal Keanu Reevese. V ten moment se mé zbytky radosti z
původně poloprázdné plovárny rozplynuly jako lžička medu v čaji. Kdybych měl v
tu chvíli jedno jediné přání, pak bych požádal neznámou sílu o vyhlazení všech
bezohledných, nafoukaných a arogantních lidí na naší planetě. Do příště si ale natrénuji pár vět, kterými alespoň tento typ lidí
upozorním na to, jak by se měli chovat. Samozřejmě ve vší slušnosti, když to
půjde. A když ne, tak budu doufat v jedno přání...
T½
Komentáře
Okomentovat