V poločase rozpadu

Skokanský můstek - moje malá noční můra Tuhle jsem byl na českobudějovickém plavečáku si jak jinak než zaplavat. Nejsem z těch, co tam chodí jen vočumovat, takříkajíc šmírovat. Bylo to v pondělí od 13:00. Jen tak lehce na hodinku. Po klasické proceduře pára - ledová voda, pára - ledová voda, jsem vyrazil vstříc velkému bazénu. Nejsem nikterak vášnivý plavec na dlouhé tratě, spíš to beru jako součást "rehabilitace" a celkového fyzického uvolnění. Plavání na délku (50m) nemusím a to obzvláště, když je ve vodě nával důchodců nebo "Thorpů". V tento den jsem měl štěstí, protože část bazénu byla obsazena vysokou školou, takže se plavalo na šířku a navíc bylo málo lidí. Mezi nimi bylo bohužel také pár těch neslušných. Vybral jsem si na první pohled volné místo hned u startovacích stanovišť. Byl to pruh široký asi 5 metrů, což je dostatečný prostor pro 2-3 slušné plavce. Hned při prvním bazénu jsem si při doplavání na druhou stranu všiml, že se kolem mě zhluklo ně

Upozornění:  Článek obs ahuje spoilery. Bez nich to nejde . Hráli jsme je všichni a někteří z nás je hrají stále. Lodě. Čtverečkovaný papír, tužka a už to jelo. A13...voda. C5...voda. F9....zásah. Potopená. Jednička byla vždy nejtěžší. Kdyby tak americká armáda věděla, že si tuhle srandu jednou zahraje s mimozemšťanama. V novém filmu Petera Berga, který posledně udělal z Willa Smithe alkoholika a supermana v jednom (Hancock), se stanete svědky prvního kontaktu s mimozemskou civilizací, která má o několik generací vyspělejší technologii.  Nakonec se ale ukáže, že jen to k vítězství nestačí a chce to mít srdíčko. Na straně lidstva je totiž černý kůň, talentovaný flákač Hopper (Taylor Kitsch), co balí holky na kuřecí burritos a neví co se životem. Naneštěstí v USA to chodí tak, že každý ňouma se může stát americkým mariňákem a nakonec to zvládne náš hrdina i přes svoji nedisciplinovanost a opovrhování pravidly. K tomu mu pomůže i jeho bratr a vnadná přítelkyně (Brooklyn Dec

Někdy se začít musí. Sice jsem nějakou dobu odolával myšlence vytvoření čistě osobního blogu , kam si čas od času zajdu odplivnout, když se mi něco nebude líbit nebo naopak zajásat, když to za to bude stát, ale nakonec jsem podlehl. Teď už se jen postarat o obsah, kterým budu ventilovat své emoce, názory a moudra. Zní to snadno, ale samo to nepůjde. V úvodním příspěvku na blogu nemůžu nezmínit původ jeho názvu, ačkoliv to zase není tak těžké odvodit. Poločas rozpadu je definicí fyzikálního jevu označovaného anglickým výrazem half-life , což už samo o sobě je dost sexy z pohledu fandy této legendární FPS , ale jen kvůli tomu jsem tento svůj vůbec první osobní blog (nepočítám-li  Posterous , kde jsem s ním původně začal), nepojmenoval. Jestli ale čekáte, že vám hned na začátku objasním, co takový poločas rozpadu má s mojí osobou společného, tak to čekáte marně. Berte to prostě tak, že každý blog se musí nějak jmenovat a třeba časem to celé zapadne do sebe. T½